Vysoké Tatry 2012
Čtvrteční ráno mě a Martina zastihuje na Popradském nádraží. Po noční cestě vlakem čekáme na autobus do Ždiaru. Vystupujeme v Bielej vodě. Po známé cestě na Brnčálku ukrajujeme první metry s krysou na zádech. Je teplo, chvílemi i prší. Cesta je zledovatělá, místy prošlapáváme stopu. Cestou jsme několikrát pozměnili plány, právě kvůli počasí. Na chatě necháváme věci a jdeme na lehko do Levého Ypsilonu v severce Malého Kežmaráku. Už první nástupová délka, kterou lezeme sólo, není úplně příjemná. Po lehkém sněhovém poli náš postup zastavuje skála politá ledovou glazurkou. Chvíli tam něco nacvičuju, ale je nám jasný, že tímhle stylem se nikam nedohrabeme. Podmínky jsou celkově špatné. Je málo sněhu. V místech, kde je za dobrých podmínek firn nebo sníh, je teď jen zledovatělá skála. Slaňujeme tedy zpátky k nástupu. Na první délce necháváme viset lano pro zítřejší útok na Weberovku. Jako cenu útěchy pro dnešek lezeme Stzepanského lávky, které jsme oba už lezli. V cestě není žádný problém. Užívám si pohybu v horách a vzpomínám na svoje první zimní Tatry, při kterých jsem tuhle cestu lezl. Na Německém žebříku je místo sněhu jen zmrzlá tráva.
Večer na chatě dáváme nějaký piva, spřádáme plány na zítřek a seznamujeme se s milým personálem. Ráno po páté budíček, rychlá snídaně a už pádíme pod nástup k našemu zamrzlému fixu. První délku nad ním tahá Martin. To, co si pamatuju z léta jako choďák, je teď celkem slušné lezení. Druhá délka je opravdu vtipná. V koutě je nafoukána spousta prašanu, přes který se snažím prokopat. Na skále je pár milimetrů ledu, kterému nezbývá než věřit. Jištění taky nic moc. Skoby pod sněhem nejsou vidět. Další délky jsou trošku více skalní, ale všechno je polité ledovou glazurou. Lézt po skále v rukavicích se nedá, protože to hrozně klouže. Všechno se musí vylézt poctivě s cepíny. Lezení nás hrozně baví a i přes to, že v každé délce bojujeme, se pořád něčemu smějeme. Poslední těžká délka je asi nejzajímavější. Těžký převislý kout, pak vodorovný traverz doleva a celkem vydatným lezením ke štandu. Odtud se traverzuje zase zpátky doprava do kouta. Všechno je pod ledem, včetně spár pro friendy. Nějaké pofidérní jištění se mi tam podařilo založit. Nad ním mi v tenké glazurce vyjely oba cepíny. Při pádu jsem si škrtnul mačkami a skončil hlavou dolů. Friend vyjel ze spáry, ale ještě drží na dvou vačkách. Když jsem k němu dolezl, tak vypadl celý. Druhý pokus je již úspěšnější a na polici nacházím řetěz. V další délce Martin chvíli řeší boulder ve spáře, a pak už následují jen lehké délky ve sněhu. Sestup po Německém žebříku je pohoda a v sedm jsme zase na chatě, kde zatím přibyla spousta lidí. Pobíhá tu nějaký blázen, vedoucí turistického oddílu, a všechno tu organizuje. Pozvání od místňáků na slivovici neodmítáme. Přidává se k nám i chatár a je z toho pěkný večer. Spát musíme ve vedlejší budově, kde je teplota dost pod nulou. To nám ale po té slivovici vůbec nevadí.
V sobotu se vstáváním moc nepospícháme. Trošku přituhlo a kolem chalupy by se dalo bruslit. Asi v jedenáct hodin po několika snídaních vyrážíme. Chceme natěžko vylézt pravý hřeben na Malý Kežmarák a cestou dát bivak. Ledy vlevo od Flašky lezeme sólo a pokračujeme směrem do Meděné dolinky. Nevíme, kudy se na hřeben nastupuje, takže jdeme až do žlabu mezi Velkým a Malým Kežmarákem. Tím po ledových glazurkách stoupáme nahoru, dokud nenajdeme nějakou možnost, jak se ještě na hřeben dostat. Hrabat se tím žlabem až nahoru se nám moc nechce. Naštěstí se nám daří. Hřeben je lehké lezení. Jdeme současně na dvacetimerovém laně. Je krásně, sluníčko hřeje a výhledy jsou parádní. Před pátou hodinou jsme na vrcholu. Je tu pěkné místo na spaní, tak se rozhodujeme bivakovat zde. Výhledy z bivaku jsou famózní, stejně jako západ slunce. V noci je něco kolem -15˚C. Ve spacáku je ale dobře a ráno se z něj vůbec nechce. Pozorujeme východ slunce a pak zase usínáme. V deset už nás to nebaví, tak balíme a pádíme do sedla. Tady necháváme batohy a rychle vybíháme na Velký Kežmarák. Dolů po hřebeni to jde rychle. Na Huncově štítu potkáváme lidi. Diví se, jak to, že sestupujeme tak brzy. Když zjistili, že jsme spali nahoře, jen kroutí hlavou. Na Skalnatém plese jsme asi v jednu a dáváme si zasloužené pivo. Sestup po sjezdovce je docela adrenalin. V Lomnici jsme konečně našli hospodu, kde mají slovenské pivo. Doteď jsme všude pili Plzeň.
V Popradě jdeme do jedné z hospod na halušky. Potkáváme tady Pavlu Pilchovou se Žižim. Byli na ledech v Poljaně a jedou ještě do Slovenského ráje. Jo, svět je malej.
Fotky k článku najdete zde.